Určitě je velice smutné, když člověk zůstane docela sám. Pokud je mladý, tak to snad ještě tolik nebolí, ale ve stáří mu bývá opravdu krušno. Před časem přišli v Moravskoslezském kraji, v Bohumíně, na úžasný nápad. A po třech letech se k nim připojili i senioři z Prahy 8. Co je to za nápad?
· Projekt HODINOVÝ VNUK.
Zprvu se Praze do tohoto projektu příliš nechtělo. Ředitel osloveného Obvodního ústavu sociálně-zdravotnických služeb, pan Michal Souček, byl trochu skeptický. Obával se, že se nenajde dostatek mladých lidí, kteří by chtěli takovou službu starým lidem poskytnout. Studenti ho ale mile překvapili. I když už dopředu bylo jasné, že se přihlásí více děvčat, hlásili se k účasti na tomto zajímavém projektu i kluci.
Žádné prázdné tlachání
Projekt je oboustranně prospěšný. Je tu krásně vidět, jak se generace mohou vzájemně obohacovat. Hodinové babičky vyprávějí svým hodinovým vnoučatům o svém životě a pokud je zájem, mohou jim poskytnout i nějakou tu moudrou radu. Proč se mladí lidé do tohoto projektu hlásí? Dnešní generace je někdy osočována, že je nedostatečně citlivá. A právě tady je vidět, že to s nimi není tak zlé.
· Někteří studenti se totiž hlásí na místo vnoučete proto, že chtějí být někomu potřební a pro někoho udělat něco dobrého.
· Dělají to vlastně pro své dobré vnitřní pocity.
· Jiní se přihlásí proto, že se svými biologickými předky nevycházejí, nebo od nich bydlí příliš daleko.
· A některým studentům nebylo dopřáno, aby své prarodiče poznali.
Rozhodně si nepředstavujme, že se návštěvy podobají uplakaným černým hodinkám. Naopak. Při hovorech dochází například i na témata: „Jak se pečou buchty.“ Někteří senioři opráší své umělecké vlohy a po letech opět usednou třeba k pianu. A nechybí ani babička – učitelka, která je schopná a ochotná pomoci s přípravou na maturitní zkoušku z češtiny.